Festival Muzika Paka – kultura okraje v kraji blouznivců
V roce 2008 občanské sdružení Open Art uspořádalo první ročník festivalu Muzika Paka chodící 2008 (24. května 2008). Tato pouť krajinou byla zároveň rozloučením s festivalem Muzika Paka…
Všem příznivcům, návštěvníkům a blouznivcům, kteří kdykoliv prošli festivalovým děním tímto děkujeme za účast, podporu a zájem.
O Nové Pace
Nová Paka je malé podkrkonošské město ležící 16 kilometrů severovýchodně od Jičína.
V okolí Nové Paky se kdysi kutalo. B. Balbín uvádí, že v kapli nad městem a později v kostele byla chována mariánská socha, proslulá zázraky. Podle staré pověsti byla nalezena přímo v dolech. Byly k ní konány pouti. V kostele Nanebevzetí Panny Marie je zajímavý iluzívní oltář a barokní obraz sv. Kryštofa. Ve městě je známá klenotnice polodrahokamů z okolí (acháty, ametysty, jaspisy a zkameněliny).
Martin Stejskal, Labyrintem tajemna, Průvodce po magických místech Československa
Malé město ležící v Podkrkonoší, někdejší středisko duchařů, blouznivců, vizionářů, vyšinutých umělců, pověstné město bláznů, místo nanejvýš zrádné k životu. Kupodivu zde trvale žije okolo deseti tisíc lidí. První zmínky o Nové Pace pocházejí ze 14. století. Název vznikl nejspíše ze staročeského slova paký, tj. opačný, protichůdný, protivný, zlý. Nová Paka je městem ležícím na opačné, paké straně skutečnosti. Z Nové Paky a blízkého okolí pochází celá řada významných či alespoň nepřehlédnutelných, svérázných umělců, kteří byli vesměs spjati chmurným pohledem na svět (zvláště spisovatelé Jan Opolský a Josef Karel Šlejhar, ve svém raném díle i sochař Bohumil Kafka) a vizionářskou imaginací (Josef Kocourek a jeho vrstevníci, sdružení později ve Skupině 42: sochař Ladislav Zívr, fotograf Miroslav Hák, malíř František Gross). Nelze opomenout ani malíře Josefa Tulku, který beze stopy zmizel někde v italských klášterech, a rozvětvenou rodinu Suchardů. Atmosféře Nové Paky, která má dodnes své velké vyznavače, je věnována básnická sbírka Františka Pečínky Dojmy z Paky (1897) a dále pak prózy Josefa Kocourka Jensen a lilie (1926, Edice Demolice 1998, s ilustracemi Víta Ondráčka) a Jaromíra Typlta Opakem o překot (Host 1996, s fotografiemi Aleše Kuneše). Jedinečnou vzpomínkou na počátek století je kapitola Novopacký exil z pamětí Karla Sezimy, a bylo by možné jmenovat ještě spoustu dalších obrazů, fotografií, soch a básní…
Pár vět z krajiny
Takový krutý, tvrdý kraj. Větry tu tence fičí,
na každém kopci vdechuješ éthéry stále řidčí.
Žravý ti denně, břitký vzduch do prsou v chůzi bodá,
z rozsedlin jako by vytryskla ledová skalní voda.
Jako by tvoje myšlenky načechral vítr živý,
vyčistil dálky duchovní, hloubky i perspektivy;
jako bys byl schopen rukama dosáhnout téměř nebe,
jako by věčnost svíjela závoj svůj kolem sebe.
Brzký tu soumrak nadchází. Zmnožení světla stínem,
amethyst slunce zhasíná vysoko nad Levínem,
prázdnotou polí rozsévá nesmírně plaché svity,
tak jako den i večer zde bez jakés intenzity.
Jan Opolský, Horská noc, 1931, úryvek